Bývá mi moc smutno, když vidím, jak se k sobě navzájem dokážeme chovat. Moc bych si přála, abychom si všichni dokázali uvědomit, že my i ostatní jsme především lidé se vším, co k tomu patří. Tedy že každý z nás dokáže i milovat a cítit. A je jen na nás, jestli to využijeme pro lidi nebo proti nim.
Když už je řeč o islámu:
Víme vůbec, co znamená slovo Alláh? Že je to nejvyšší existence, prvotní a věčná? Tedy to samé, co Bůh v křesťanství, Hospodin v judaismu i totéž, co Absolutno, Vědomí, Nadjá, Brahma, Tao i například Buddhova Prázdnota?
Víme, že v Koránu slovo "káfer", které se překládá jako "nevěřící", znamená nitro člověka, které je sobecké (egoistické) a díky tomu se on sám ve svém jednání odchyluje od principů etiky a morálky? A že zabít nevěřícího znamená totéž, co smrt nebo rozpuštění ega (podle různých duchovních učení) anebo taky smrt ukřižováním v křesťanské mystice či (řečeno čistě laicky a ateisticky) nastolení rovnováhy rozumu a citu?
A že Korán, stejně jako i Bible, je kniha určená k zamýšlení se nad jejími slovy, abychom se z nich naučili citlivě milovat sami sebe i ostatní a mohli tak šířit porozumění, soucit a vzájemnou sounáležitost?