Já a Já - Tomášové

Valériin milovaný nejbližší přítel zemřel. Bohužel nebo bohudík. Nevěděla, kdy se to přesně stalo, protože ve smrti už není čas. Přesto měla pocit, že to muselo být právě dnes. Zvedla své zpuchřelé a éterické tělo a vydala se plavným pohybem do záhrobí. Říkala si, že už opravdu není co ztratit. Když se setkala se psem, ten ji vděčně olízl a vyrostl. Zjemněl a oblékl se do sedláckých šatů. Valérii poklesla brada. Chtěla sedláka obejmout a tolik by mu toho řekla, ale on ji zarazil. S úsměvem a klidným pohledem k ní vztáhl ruce, ale nechal je viset v prostoru: "Ty jsi nikdy nebyla osamělá, Valérie. A ty to moc dobře víš.“

Valérie se zadívala do těch hlubokých očí, ale jen tak, aby se udržela na hladině. Chvíli tiše vyčkávala a pak, jakoby se náhle dobrala pochopení, přikývla:

Je tomu 33 let, co jsem tě naposled viděla. V té chvíli, kdy jsem tě opustila, se narodil Tomáš. Nikdy jsem nebyla sama. Nikdy nikdo nikoho neopustil. To jen ani jeden z nás neviděl souvislosti. Až když jsme začali věřit, naše životy se obrátily dnem vzhůru. Všechno utrpení a bolest se vylily a my je chytali do kalíšků od medu. Na dně ještě trochu toho sladkého zůstalo a my doufali, že se tam jednou dostaneme, když z nich všechno ostatní vypijeme.“

A víš, že to tak opravdu bylo?“ usmál se sedlák.

Valérie sklopila zrak, ale tak nějak plaše se usmívala též:

Život je jen jeden a když budeme stále pít bolest, ona bude přibývat. Taky už se dokážu smát a radovat, i když tu Tomáše nemám. Stejně jako ty, když jsi neměl mě. Ale je čas, abych se vydala na cestu. Není žádné moci, která by mi zabránila ho najít. Vím to, protože on taky něčemu věří.“

Sedlák ji vzal kolem ramen:

Vzpomínáš si, že ses mě nikdy nezeptala na jméno?“

Valérie k němu směle zvedla oči:

Ale vždyť ho znám. Jmenuješ se Tomáš!“ a pak s úsměvem dodala:

Podívej se kolem. Všichni jsme krásní a citliví lidé. Je možné, že všichni máme stejná jména?“

Sedlák si sedl na zem a rozchechtal se:

Tak to pak ano, Val… totiž… Tomáši…“ a v očích mu šibalsky zasvítilo.

Zástupem ostatních v podsvětí se protlačil nějaký muž. Vypadal velmi povědomě. Dlouhé vlnité vlasy, na tváři strniště. Bílý šat mu vlál, převázaný obyčejným provazem.

Ehm… já jsem Ježíš… tedy pardon… Tomáš. Nevíte, kudy tudy na Golgotu? Má tam prej být nějaká párty na oslavu. Mám totiž 33. Kamarádi říkali, že pro mě prej maj nějaký překvapení. Snad kříže nebo co… ?“

Valérie se usmála a vzala muže za ruku:

Mno, tos trošku zaspal dobu, Tome. To jsi tu byl minule. Teď je ta párty o patro výš. A oni se rozhodli, že ti to ulehčí a toto oddělení už prostě zruší. Víš, že se neslučuje s lidskými právy. Tady lidi přivazují a nedobrovolně hospitalizují. Pojď prosím zpátky domů. Víš, že jsme se vždycky nějak protloukli a vždycky jsme kolem sebe měli plno dobrých lidí, kteří nám dodávali víru, když jsme ji my dva ztráceli.“

Tomáš se na ni nepřítomně podíval, ale jeho oči byly více než živé. Byly hnědé a hluboké jako celé lidské utrpení. Jako všechna bolest, co ti dva už stihli vypít.

Tak jo…“ pokrčil rameny a vydali se společně k prosvětlenému rámu dveří.